Je podzimní listopadová neděle, kterou jsem nemohl ani dospat. Však máme s dědečkem naplánován velkolepý výlet do Poděbrad. Ne, že bych v Poděbradech už nebyl, to ne, ale pokud jsme tam někdy jeli, tak to bylo přímo z Úval přes Poříčany a Nymburk. Co je tedy na dnešním dni tak zvláštní?
Právě to, že jedeme přes Prahu. A z "Denisáku", vážení...
aktualizováno: 05.10.2023 14:01:38
SOUKROMÉ NEŘESTI 3 ... příběh z tramvaje
Zážitky dávno minulé |
|
Jo, tramvaje....:-) to byla vždy záležitost každé návštěvy Prahy. Svézt se, trochu v tramvaji zazlobit, a pod přísným pohledem průvodčí opět ztichnout.
Jsem vlastně tak trochu pamětnice. Měla jsem to štěstí projíždět tramvajové tratě již dávno zaniklé a svézt se vozy, které v dnešní době už běžně nejezdí. To jsem zase, Vážení, měla minule toulavou.....
Na Florenci vystoupím z metra a můj pohled se zaostřil na betonový viadukt magistrály. Procházím pod ním, napříč hlídaným parkovištěm a přede mnou se otevírá ........ panebože, to snad není možné. Nebo se mi to jen zdá? Přicházím k nádraží Praha - Těšnov. Je mi najednou 6 let a píše se rok 1971.  Vykračujeme si to ulicí Na Poříčí a děda mi vypráví o historii tohoto nádraží. Děda má přehled. Jako vysloužilý štábní kapitán a v penzi železničář o něm ví své. "Jednou na dnešní den budeš vzpomínat," říká mi. Jsme na konci ulice a odbočujeme vlevo. Za pár minut už stojíme před touto novorenesanční budovou. Čas jako by se zastavil. Najednou jsme se ocitli jako v minulém století. Vše původní a zachovalé. 
V hale jsou na stěnách nádherné malby. Máme ještě čas, kupujeme lístky a v restauraci si dávám limonádu a děda malé pivo. Stejně jsem jak na trní. Vycházíme na perón.
Samozřejmě, co mě zajímá nejvíce, tak parní lokomotiva. Syčení páry od kotlů. Dřevěné vagóny třetí třídy. Paráda. Děda ukazuje a vysvětluje. A najednou se z lokomotivy vykloní strojvedoucí a volá na dědu. "Toníčku, jsi to ty?" Staří známí. Vybavují se a pára stále syčí. "Co ty, špunte, líbí se ti železný oř? Umouněný topič se na mne zubí. "Jedu s vnukem do Poděbrad," říká děda mašinfírovi. "Tak to je vnuk. Chceš se podívat jak to tady vypadá?" Jsem v sedmém nebi. Topič seskočil a vysadil mě na první, neuvěřitelně vysoký stupínek do lokomotivy. Tak tohle je paráda. To jsem ale ještě nevěděl, co bude následovat. Strojvůdce se stále nějak uculuje a pak říká: "Co takhle posadit dědu do vlaku a ty tu s námi zůstaneš. Chtěl by ses svézt?" Málem se mi vedraly slzy do očí. "Dědo, že můžu..." prosím.
Děda jen povytáhne obočí na znamení souhlasu. "Pokud nebudeš zlobit..." V tu ránu ze mne bylo to nejhodnější dítě na světě. "Ve Vysočanech ti ho odvedu do vagónu," říká fíra dědovi. "Teď se přikrč, ať Tě nevidí přednosta stanice, nebo nedej bože nějaký inšpektór." Sedám si na kovové sedátko. Topič bere obrovskou lopatu a otevírá dvířka kotle. Ovanul mě obrovský žár. Peklo. Uhlí mizí v jeho chřtánu. Za chvilku se to celé uvede do pohybu. Přichází výpravčí, zelený terč nad jeho hlavou. "Jedem, mladej," zubí se fíra a sleduje, jak jsem ze všeho vyjevený. Hbitými prsty a pohyby zatočí pár kličkami a zatáhne za páku. Rafiky na budících vyletí jak střelené a píšťala se může najednou zbláznit. Vyjíždíme z nádraží. Počáteční rachot se změnil na pravidelný takt pístů. Projíždíme pod jedním z oblouků Negrelliho viaduktu. "Tak si taky, študente, musíš tuto cestu odpracovat," zubí se strojvedoucí a topič mi podává uhelnou lopatu. "Tak jo," chápu se jí a hrdinsky nabírám plnou uhlí. Neuzvednu, má snad metrák. "To nemůžeš takhle najednou," mají ze mne srandu oba, ale myslí to v legraci. Nabírám tedy jen trochu a přikládám. Nějaká špína? To přežiji. Děda doufám také. Vychutnávám si cestu a sleduji krajinu. Škoda, že to celé trvalo jen pár minut. Se supěním přijíždíme na Vysočanské nádraží. Loučíme se a topič mě na památku mázne sazemi přes nos. Po celý den líčím dědovi svůj zážitek a těším se, jak to celé budu vyprávět doma a ve škole. To bude něco....... 2008..... ...... Procházím pod betonovou konstrukcí magistrály napříč parkovištěm. Prázdné prostranství, tak tady to někde bylo. Vracím se pod most a pokračuji směrem k Vltavě na Rohanské nábřeží. Po pravé straně hotel Hilton. Když jsem pracovala v agentuře, jezdila jsem tu několikrát denně autem. A k benzinové pumpě ÖMV na kávičku. Tak si na ní zajdu i dnes. A jak si tak vykračuji směrem k benzínce, padnou mi do oka již známé oblouky Negrelliho viaduktu. Dnes pod ním denně projíždějí stovky aut. Ale jen v mých vzpomínkách pod ním opět existují položené koleje a po nich uhání "můj vlak".  Roku 1972 byl na této trati přerušen provoz a o třináct let později byla nádražní budova a okolí srovnáno se zemí. |
